webzdarma.cz

Úvod do studia literatury 

Poznat literaturu lze ponejvíce čtenářským zážitkem. Ten nemůže nahradit žádná učebnice ani žádný výklad. Školní literatura má být průvodcem v literatuře, upozornit na nejvýznamnější díla naší i světové literatury, nabádat studenty k jejich přečtení.

Funkce /význam/ literatury

1. poznávací funkce 

- člověk prostřednictvím literatury poznává /autor velmi věrně reprodukuje jednotlivé jevy ve společnosti nebo se zabývá jen některými vlastnostmi, které zvýrazňuje/

2. vyjadřovací funkce

- člověk si čtením obohacuje slovní zásobu, učí se lépe vyjadřovat

3. hodnotící funkce  

 - literatura pomáhá vytvářet hodnotový systém člověka

Základní literárněvědné pojmy

Struktura literárního díla

Každé literární dílo má
a/ obsah - skutečnosti, myšlenky, představy ,o nichž dílo vypovídá  
b/ formu - jakým způsobem je zpracováno

Obsah ovlivňuje formu a naopak.

Strukturu literárního díla tvoří všechny umělecké prostředky, které se na něm podílejí.

Základní z nich jsou:  

  • tematika - námět díla
  • kompozice - způsob řazení a spojení témat
  • jazyk 

Téma literárního díla

- vzniká výběrem z takřka neomezeného množství jevů skutečnosti, přírody, společenského života, subjektivního zážitku

V oblasti tématiky rozlišujeme následující typy témat:

  • celkové téma - nejobecněji chápané - např. u Babičky B. Němcové - život na venkově během čtyř ročních období
  • hlavní téma - je téma ústřední - postava babičky
  • vedlejší téma - je drobnější téma - např. postava Barunky, způsob života ve mlýně, na zámku...
  • motiv - je nejdrobnější téma - dárky pro děti při příjezdu

Kompozice literárního díla

- je to způsob uspořádání jednotlivých tématických prvků - jevy jsou uspořádány
v čase a prostoru.

V kategorii času se uplatňují dva principy:

  • chronologický - popisuje jevy tak, jak za sebou následovaly
  • retrospektivní - jevy jsou zobrazovány zpětným pohledem

V současné tvorbě je velmi běžná kompozice, v níž se přítomnost s minulostí prolínají.

Jazyk literárního díla

- je dán autorovým uměleckým záměrem. Má vedle funkce sdělné i funkci estetickou.Základem jazyka literárních děl je národní spisovný jazyk.

Autoři využívají rovněž:

  • odborných termínů
  • archaismů
  • knižních slov
  • poetismů /tj. básnických výrazů/
  • neologismů /tj. nově vytvořených slov/

Mohou se však využívat i prostředky nespisovné - jejich využíváním chce autor přiblížit nějaké prostředí, charakterizovat hrdinu a pod.

Z nespisovných prostředků jsou využívány zejména:

  • dialektismy /nářeční slova/
  • slova citově zabarvená
  • vulgarismy
  • slangové výrazy
  • slova i tvary obecné češtiny

Umělci tvoří velmi často tzv. obrazná pojmenování /tropy/ - vytvářejí neočekávaná spojení slov, přenášejí význam a pod.

K obrazným pojmenováním patří:

metafora

- přirovnání na základě podobnosti - v jediném pojmenování spojuje dva významy :

  1. přímý význam slova pro obraz jevu /perly-klenoty/
  2. na základě vnější podobnosti i přenesený význam slova /perly rosy-kapky rosy, kapka je podobná perle/

Metafora může být vyjádřena různými způsoby - od nejjednoduššího způsobu přívlastkového např. stříbrný vítr, až po složité větné a veršové konstrukce

personifikace

- je prostředek, jímž se pojmenování vlastností nebo činů živých bytostí přenáší na předměty neživé. Je založena na metafoře.

Např.

  • Na zemi se v liliovém dolu hrbily zapadané střechy chalup. (Karel Václav Rais)
  • ...ticho, do něhož mrkalo jen několik osvětlených okének... (Karel Václav Rais)

metonymie

- je vedle metafory druhým základním typem tropu jedná se o přenesení významu na základě věcné souvislosti

  • město /sídelní forma/ ... a město čeká, úzkost ve zdech svých ... (Jaroslav Seifert) - /město - všichni obyvatelé - čekají plni úzkosti/
  • Viděli jsme sůl, textil, lodi, vagony, uhlí, kovy, sklo. /Nemetonymické vyjádření by bylo : Navštívili jsme solné doly, středisko textilního průmyslu, loděnice.../

synekdocha

- je metonymická záměna pojmenování na základě věcných vztahů kvantitativních, obvykle části za celek.

  • „Tak už jsem tady,“ řekly veverčí zuby. (Karel Čapek) /místo ...řekl pán
    s veverčími zuby/

perifráze

- je opis, kterým se vystihuje určitý jev nebo děj pomocí typických znaků

  • „Nenadála jsem se, že se tak brzy u vás budou péci svatební koláče.“ (Vojtěch Martínek) /místo: že budete tak brzy strojit svatbu/
  • Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. (Jaroslav Vrchlický)

eufemismus

- znamená zjemnění, zjemňuje výrazy, které pro nás znamenají nepříjemné představy

  • Až bude růst nade mnou tráva. (Petr Bezruč)

hyperbola

- nadsázka, zveličení výrazu

  • „tisíckrát tě líbám“

oxymoron

- zdánlivě nelogické spojení dvou slov /živá mrtvola/, jednoho z takto používaných slov užíváme ve významu posunutém nebo přeneseném

  • ...zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
    zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
    zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
    to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
    (Karel Hynek Mácha)

ironie a sarkasmus /tj. zesílená ironie/

- jsou prostředky, v nichž je užito slova v opačném významu, než v jakém se ho používá obvykle

  • Ty tu máš ale pořádek!

alegorie /jinotaj/

- utajení skutečného obsahu

Umělci rovněž používají zvláštních syntaktických prostředků.

Uměleckým prostředkem se může stát již sama délka vět

  • delší věty působí klidně, zvolňují dynamiku
  • krátké věty naopak působí vzrušeně, vyjadřují napětí

Důležitá je i volba větného typu

  • jednak volba mezi větou jednočlennou a dvojčlennou
  • jednak volba mezi větou oznamovací, tázací, zvolací , žádací...

Velmi jemným nástrojem umělce je pořádek slov.

V literárním díle může být užito i některých odchylek od pravidelné větné stavby, jako jsou:

  • anakolut
  • elipsa
  • apoziopeze
  • osamostatňování větných členů apod.

anakolut

- vyšinutí z vazby, změna větného schématu

  • Já, já toho věštec od Beskydu lidu,
    Bůh mne jim nedal. Ten té dbá země,
    kde zlaté obilí k obzoru běží, ...
    (Petr Bezruč)

elipsa

- vypuštění podstatného větného členu /např. holého přísudku/ ve větě, věta neúplná

  • My o vlku a vlk za humny. /místo: My mluvíme o vlku a vlk je za humny./

apoziopeze

- neukončená výpověď, zpravidla graficky označovaná třemi tečkami.

  • Tak se mi jeví svět v tu chvíli,
    sedm let po Hirošimě,
    v tu hypnotickou chvíli...

    (František Hrubín)

vytčený větný člen

- je přesun větného členu buď před nebo za větu

  • Naše maminka, ta se o nás nastarala! /místo: Naše maminka se o nás něco nastarala!/

osamostatnělý větný člen

- větný člen stojí mimo větu, přestože patří vlastně do jejího schématu.

  • Ale kdybyste se mě zeptali, co se mi v Holandsku líbilo nejvíc, tedy vyhrknu bez dlouhého přemýšlení, že lidské příbytky. A krávy. A květiny. (Karel Čapek)

Zvláštním syntaktickým prostředkem uměleckého stylu jsou tzv. figury. Jsou to syntaktické konstrukce vznikající pravidelným seskupováním slov nebo opakováním některého slova na určitém, vždy stejném místě ve větě nebo verši.

opakování slova

- ve větě nebo v dalším textu, ne však těsně za sebou

  • A na břehu tiché vody není žádné zábradlí, nýbrž tiché a veliké stromy a tichá průčelí domů s jasnými okny; a to všechno se tiše zrcadlí v té vodě. (Karel Čapek)

epizeuxis

- opakování slova v jedné větě těsně po sobě

  • Tam žádný - žádný - žádný cíl
    - bez konce dál - bez konce jen
    se na mne věčnost dívá.

    (Karel Hynek Mácha)

anafora

- opakování jednoho nebo několika slov na začátku dvou nebo několika po sobě jdoucích veršů nebo vět

  • ... krev teče mi z čela, krev teče mi z očí,
    krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou...

    (Petr Bezruč)

epifora

- opakování jednoho nebo několika slov na konci dvou nebo několika po sobě jdoucích veršů nebo vět

  • Jaký je to divný kraj,
    milý bože, divný kraj!

    (František Ladislav Čelakovský)

epanastrofa

- opakování téhož slova na konci jednoho a na začátku následujícího verše nebo věty

  • ... a nazván Volžanín, po vychování,
    po vychování u matky Volhy.

    (František Ladislav Čelakovský)

Literaturu běžně dělíme podle toho, zda je psána prózou nebo veršem.

Veršovaná díla nazýváme básně - poezie. Veršovaný text má specifické členění - celek /báseň/ tvoří zpravidla několik, často i mnoho veršů, které se spojují do tzv. slok nebo strof.

Verš je jeden řádek básně. Může se dále členit na stopy /to jsou úseky, které se opakují v řadě veršů a účastní se na metrickém impulsu - tj. očekávání, že bude následovat úsek stejného zvukového schématu - metra. Stopa má dvě až tři slabiky a může mít dva typy tzv.dob - těžká doba - část stopy, která má přízvuk, a - lehká doba - nedůrazná část stopy. V české poezii se uplatňuje tzv. sylabotonický systém. Verše mají pravidelný počet slabik a slovních přízvuků, dochází k vnitřnímu dělení na stopy.

Nejběžnější z nich jsou:

  • trochej - 1. slabika je přízvučná, 2. nepřízvučná
  • jamb - 1. slabika je nepřízvučná , 2. přízvučná
  • daktyl - 1. slabika je přízvučná, 2. a 3. slabika je nepřízvučná

Zvuková shoda konců slov na konci veršů je rým. V rozložení rýmů se často setkáváme s několika schématy, podle nich rozeznáváme různé druhy rýmů:

  • abab - rým střídavý
  • aabb - rým sdružený
  • abba - rým obkročný
  • abcd - rým přerývaný

Literární druhy /žánry/

Literaturu dělíme na:

  • lyriku - vyjadřuje stav - dojmy, pocity autora
  • epiku - vyjadřuje děj
  • drama - vyjadřuje děj - ztvárňuje jej na jevišti

Lyrické žánry

píseň - je jedním z nejstarších lyrických žánrů - znakem písně je prostota vyjádření, přesný hudební rytmus a rým, pravidelné sloky, využití refrénu

elegie/žalozpěv/ - lyrický útvar smutného, teskného charakteru

óda - báseň většího rozsahu, oslavuje např. boha, nějakého hrdinu, morální vlastnosti

satira- tak označujeme básně různého obsahu, které vyjadřují satirické hodnocení určité skutečnosti

epigram - je drobná, často satirická báseň, která stručně vyjadřuje úsudek o určitém životním jevu

pásmo - je jeden ze žánrů moderní poezie, který uvědoměle využívá mnohovýznamovosti a volného přiřazování veršů - každý verš přináší drobné samostatné téma, avšak autor volí takové prostředky, které pomáhají navozovat dojem jednoho obrazu a zážitku

Epické žánry

příběh - je nejjednodušším žánrem, je to drobný útvar, který má své zahrocení - pointu - její charakter může být různý - anekdotický, humorný, poučný apod.

bajka - je příběh ze života zvířat nebo zosobněných věcí, má alegorický smysl a didaktický /výchovný/ účel

báje/mýtus/ - je jeden ze způsobů výkladu světa jejími hrdiny jsou hlavně bohové

pověsti - čerpají z minulosti národa, často pojednávají o činech historických hrdinů, často se váží k určitým místům, hradům městům, domům ... je v nich spojeno historické jádro a fantazie

pohádka - je /jako pověst/ původně žánrem lidové slovesnosti stěžejní roli zde hraje fantazie pohádky jsou místně a časově neurčené, jejich děj se odehrává
v neobyčejném světě často v nich vystupují nadpřirozené bytosti pohádky končívají vítězstvím pravdy, dobra , spravedlivosti nad lží, zlem a bezprávím

povídka - jádrem je určitá událost povídka bývá místně i časově určena, nepracuje pravidelně s fantastickými prvky

novela - rozsahem mezi povídkou a románem, překvapivý děj epos - vypravuje veršem velkou řadu událostí, kromě děje se zde bohatě uplatňuje popis vypráví o životě nějaké významné osobnosti nebo o nějaké významné historické události

román - je velká epická skladba psaná prózou - podle tématu může být historický, milostný, společenský...

Lyrickoepické žánry

balada - je veršovaná skladba, která má za základ tragický příběh, ráz balady je pochmurný, lyrika se uplatňuje především v líčení prostředí

romance - je určitým protikladem balady - vyjadřuje radostnější náladu, nemá tragický konec

Dramatické žánry

tragédie - nejvýznamnější dramatický žánr , zakládá se na tragickém pojet

komedie /veselohra/ - je charakterizována humorným pojetím

činohra - drama v užším slova smyslu

melodram - je dramatická báseň, v níž je recitované slovo doprovázeno hudbou

muzikál - divadelní představení spojené s hudbou, někdy i tancem


Vtípek

Student vypráví při literatuře: „ Za pomoci princezny, s kterou měl poměr, se mu podařilo uprchnout.“ Ze třídy se ozve: „Jaký poměr?“ Kdosi odpoví: „Slučovací.“

Věděli jste?

image – převažuje anglický způsob psaní, používá se v rodě ženském /nová image/, mužském /nový image, ojediněle i středním /nové image politické strany/, lze skloňovat /image, imagi,imagem,imagí/, častěji však zůstává nesklonné


stredoskolskaliteratura.kvalitne.cz | o webu

TOPlist